Hlavní poznatky
- Neexistuje správné pořadí. Emoční fáze po diagnóze rakoviny nemají pevný časový průběh a ne každý projde všemi [1]. Během jediného odpoledne můžete cítit šok i něco blízkého přijetí.
- Součástí mohou být i hněv, vina a závist. Tyto pocity z vás nedělají špatného člověka.
- Reagují i vaši blízcí. Lidé, kteří jsou vám nejblíž, mohou procházet vlastní podobou tohoto prožívání a jejich reakce se nebudou vždy shodovat s těmi vašimi.
- Smutek není totéž co deprese. Smutek po stanovení diagnózy je očekávatelný. Skleslá nálada nebo ztráta zájmu, které trvají po většinu dne, téměř každý den, dva týdny či déle, mohou být známkou deprese. Depresi lze léčit [2].
- Psychická podpora je součástí onkologické péče. Evropská společnost pro klinickou onkologii (ESMO) doporučuje u každého dospělého s nádorovým onemocněním pravidelně zjišťovat příznaky úzkosti a deprese, a to v každé fázi nemoci [2].
K emočním fázím po diagnóze rakoviny vám nikdo nedá návod. V jednu chvíli sedíte v ordinaci a v další se vám propadne půda pod nohama. Z úst lékaře zaznělo slovo „rakovina“ a všechno další se slilo v mlhu. Možná jste jeli domů a nedokázali si vybavit cestu. Možná jste ten večer připravili večeři na autopilota a pak stáli u dřezu bez ponětí, jak jste se tam dostali.
O pěti fázích jste už nejspíš slyšeli: popírání, hněv, smlouvání, deprese a přijetí. Vycházejí z knihy Elisabeth Kübler-Rossové O smrti a umírání z roku 1969, která čerpala z jejích rozhovorů s umírajícími lidmi [1]. Výzkumníci zabývající se zármutkem od té doby upozorňují, jak málo důkazů pro pevně dané fáze existuje [1]. I sama Kübler-Rossová ve své pozdější práci s Davidem Kesslerem napsala, že ne každý projde všemi fázemi nebo v určitém pořadí [1].
Budeme tedy používat známé názvy, protože jsou užitečným pojmenováním skutečných pocitů. Jen je neberte jako seznam, který si máte odškrtat. Některou fázi můžete přeskočit, k jiné se vrátit nebo prožít tři ještě před obědem. Nic z toho neznamená, že něco děláte špatně.
Tento článek vás nemá rozveselit ani vám říkat, co máte cítit. Má vám pomoci pojmenovat to, co právě prožíváte, a ukázat, že zdaleka nejste první, kdo se tak cítí. Podíváme se také na to, čím mohou procházet vaši příbuzní a přátelé a kdy má smysl promluvit si s odborníkem.
První dny: šok, otupělost a „Opravdu se to děje?“
První reakcí nebývá vždy pláč nebo strach. Někdy je to zvláštní, prázdné ticho.
Můžete se cítit otupěle. Odpojeně. Jako byste se na sebe dívali zvenčí. Lidé mluví, vidíte, jak se jim pohybují ústa, ale slova k vám nedoléhají. Můžete mít pocit, jako byste omylem vstoupili do cizího života.
To je šok. Představte si ho jako způsob, jímž si vaše mysl dávkuje něco nesmírně závažného. Není to slabost a neznamená to, že je vám to jedno.
Někteří lidé se rozpláčou hned. Jiní celé dny necítí nic. Ani jedno neznamená, že reagujete špatně.
Proč si nemůžete vzpomenout, co lékař říkal
Absolvujete celou návštěvu, přikyvujete, položíte jednu či dvě otázky, dojdete k autu a zjistíte, že si skoro nic nepamatujete. Pokud se vám to stane, nejste v tom sami. Přehledová práce o tom, jak si pacienti pamatují zdravotní informace, uvádí, že 40 až 80 % toho, co zdravotníci pacientům sdělí, je okamžitě zapomenuto [3].
Stres to ještě ztěžuje. Když vám lékař sdělí děsivou zprávu, může tato jediná informace pohltit veškerou vaši pozornost. Okolní podrobnosti, například jak užívat léky nebo kdy přijít na kontrolu, se pak do paměti nemusí vůbec uložit [3].
Co pomáhá? Vezměte s sebou na návštěvu někoho, komu důvěřujete, a požádejte ho, aby si dělal poznámky. Pokud jdete sami, zeptejte se, zda si můžete rozhovor nahrát na telefon. Když si ho doma v klidu znovu poslechnete, může vám to pomoci informace vstřebat [3]. Otázky si napište předem, protože mají tendenci zmizet z hlavy právě ve chvíli, kdy vstoupíte do ordinace. A pokud potřebujete druhý den něco znovu vysvětlit, zavolejte a zeptejte se. Máte právo rozumět péči, kterou dostáváte.
Popírání, nedůvěra a nutkání předstírat, že je všechno v pořádku
Po prvním šoku (nebo někdy ještě během něj) může nastoupit popírání. V onkologické péči jde o dobře známou reakci [4]. Rozumově víte, co lékař řekl. Emočně to k vám ale ještě nedolehlo. A tak pokračujete dál, jako by se nic nezměnilo.
Možná se druhý den vrátíte do práce a nikomu nic neřeknete. Možná hledáte své příznaky na internetu a pátráte po něčem, co lékařům uniklo. Možná si vyžádáte druhý názor a pak třetí, ne proto, že by to bylo z lékařského hlediska potřeba, ale protože první odpovědi se nedalo uvěřit.
Popírání není automaticky problém. V nizozemské studii, která osm měsíců sledovala 195 lidí s nově diagnostikovanou rakovinou plic, uváděli lidé s přetrvávající mírnou úrovní popírání nebo s popíráním, které časem sílilo, méně úzkosti a deprese a lepší kvalitu života než ti, u nichž míra popírání zůstávala nízká [4]. Udržovat si alespoň po určitou dobu odstup od plné závažnosti zprávy může být jedním ze způsobů, jak se s ní vyrovnávat.
Pozornost si popírání zaslouží tehdy, když začne ovlivňovat vaši péči. Pokud vynecháváte návštěvy, odkládáte rozhodnutí o léčbě nebo zprávu tajíte před lidmi, kteří ji potřebují znát, je čas promluvit si s někým z vašeho ošetřujícího týmu.
Stojí za to položit si jednu otázku: vyhýbám se tomu, protože potřebuji víc času, nebo protože doufám, že to zmizí?
Hněv, frustrace a otázky, které nikdo nechce vyslovit nahlas
Tahle část si zaslouží upřímnost.
Možná cítíte hněv. Ne ten inspirativní, který vás přiměje pustit se do boje. Prostě hněv. Syrový a ošklivý, který nemá kam jít.
Proč já? Proč ne ten chlap, který už třicet let kouří krabičku denně? Proč si můj kolega může stěžovat na špatný sestřih, zatímco já sedím v křesle na chemoterapii? Nenávidím své tělo za to, že mě zradilo. Zuřím na lékaře, který to našel, i když vím, že to nedává smysl. Mám vztek na partnera, který mi říká, ať se na to „dívám z té lepší stránky“.
Tyto myšlenky z vás nedělají špatného člověka. Dělají z vás člověka, který právě dostal zprávu měnící život a hledá, kam svou bolest nasměrovat. Hněv je hlas strachu, který nedokáže zůstat v klidu.
Možná si také všimnete nepříjemného vzorce: hněv nejvíc dopadá na lidi, s nimiž se cítíte nejbezpečněji.
Když hněv dopadá na vaše nejbližší
Partner u večeře řekne něco nevhodného a vy vyjedete. Maminka zavolá, aby se zeptala, jak se máte, a vy ji utnete uprostřed věty. Nejlepší kamarád vám pošle veselou zprávu a vy máte chuť hodit telefon přes celou místnost.
Nejspíš to není tím, že byste jim něco dávali za vinu. Možná jsou to prostě lidé, před nimiž nemusíte nic hrát, a to, co teď vychází napovrch bez příkras, není hezké.
Když se to stane (a nejspíš se to stane), může pak hodně pomoci jedna upřímná věta: „Nezlobím se na tebe. Zlobím se na to, co se děje, a ty jsi mi zrovna byl nejblíž.“ Ostrá slova tím nevezmete zpět, ale dáte druhému vědět, co se doopravdy děje.
Pocity viny, smlouvání a past myšlenek „Co kdybych...“
Pocity viny a smlouvání se mohou navzájem posilovat. Obojí vychází ze stejného přání: věřit, že se tomu dalo předejít a že jste mohli něco udělat.
Ten kolotoč myšlenek vypadá zhruba takto. Kdybych šel k lékaři o půl roku dřív. Kdybych se ve dvaceti neživil jídlem z rychlého občerstvení. Kdybych lépe zvládal stres, víc cvičil, méně pil. Když budu odteď dělat všechno dokonale, možná léčba zabere.
Ta poslední myšlenka je smlouvání: snaha získat zpět alespoň trochu kontroly, když toho tolik nemáte ve svých rukou. Pocity viny jsou cenou za tuto iluzi, protože uvnitř smlouvání se skrývá přesvědčení, že jste si to způsobili sami.
Nezpůsobili. Rakovina není trest. Kouření, alkohol a nadměrné slunění skutečně zvyšují riziko rakoviny, a proto Evropský kodex proti rakovině doporučuje se všem třem vyhýbat [5]. Riziko ale není rozsudek. Tentýž dokument uvádí současné poznatky, podle nichž lze předejít přibližně 40 % případů rakoviny [5]. Jinými slovy, většině případů rakoviny na základě dnešních znalostí předejít nelze. Vaše diagnóza není důkazem, že jste udělali něco špatně.
Členové rodiny mohou nést svou vlastní podobu této viny. Partner si říká: „Měl jsem víc naléhat, aby na tu prohlídku šla dřív.“ Rodič přemýšlí: „Co když je to dědičné a předal jsem to dál?“ Přítel se v duchu ptá, jestli je hrozné cítit úlevu, že se to nestalo jemu. Žádná z těchto myšlenek není zločin. Jsou nepřehlednou, lidskou stránkou lásky vystavené tlaku.
Smutek, zármutek a truchlení nad životem, který jste si plánovali
V určitou chvíli otupělost ustoupí, hněv se ztiší a pod nimi zůstane smutek. Někdy je obrovský. Jindy je nenápadný a vytrvalý, jako tíha na hrudi, která nechce povolit.
Nejde jen o to, že je vám „smutno“. Je to zármutek. Skutečný zármutek nad skutečnými ztrátami.
Možná truchlíte nad svým zdravím, energií nebo pocitem, že vás nic nemůže ohrozit. Nebo nad plány: nad cestou, na kterou jste se chystali, těhotenstvím, o které jste se snažili, důchodem, který jste si teprve začínali představovat. Nebo nad něčím, co se pojmenovává obtížněji, třeba nad tou verzí sebe sama, která existovala předtím, než do vašeho slovníku vstoupilo slovo „rakovina“.
Zármutek nečeká zdvořile, až se to bude hodit. Objeví se při plnění myčky. Zasáhne vás v autě, když zazní nějaká píseň. Možná pláčete kvůli věcem, které zdánlivě nesouvisejí, a necítíte nic ve chvílích, na kterých by mělo záležet. Zármutek se může řídit vlastním časovým plánem.
Osamělost, před kterou vás nikdo nevaruje
Po diagnóze rakoviny se můžete cítit osaměle, i když vás obklopují lidé, kteří vás milují.
Někteří přátelé se mohou stáhnout. Nemusí to znamenat, že jim na vás nezáleží; možná jen nevědí, co říct, a bojí se, že řeknou něco špatně. Jiní to přeženou opačným směrem a zahrnou vás povzbuzováním, o které jste nikdy nežádali. Můžete začít mít pocit, že tomu nikdo úplně nerozumí, protože pokud sami nezažili právě tento strach, ani nemohou.
Ten pocit je skutečný. A právě v takové chvíli může stát za to vyzkoušet podpůrnou skupinu pro lidi s rakovinou nebo program vzájemné podpory. Ani jedno nenahrazuje vaše vztahy ani odbornou pomoc. Jsou to místa, kde člověku naproti nemusíte vysvětlovat celý svůj příběh, protože ho už zná. Zeptejte se svého ošetřujícího týmu, co je dostupné ve vaší nemocnici nebo v okolí. Někdy nejvíc na světě utěší někdo, kdo jen přikývne a řekne: „Jo. Já vím.“
Když smutek přeroste v něco víc: jak rozpoznat depresi
Smutek po diagnóze rakoviny je očekávatelný. Doporučený postup ESMO pro úzkost a depresi u dospělých s nádorovým onemocněním popisuje škálu od běžných obav a smutku až po depresivní poruchy a rozlišuje krátkodobé emoční výkyvy od úzkostných a depresivních poruch, které mají mnohem větší dopad [2].
Rozdíl spočívá v tom, jak jsou pocity intenzivní, jak dlouho trvají, jak velkou část dne zabírají a nakolik zasahují do každodenního života [2].
Smutek versus deprese po diagnóze rakoviny
Pravý sloupec vychází z příznaků deprese uvedených v tomto doporučeném postupu [2]. Levý sloupec nabízí orientační srovnání s běžným smutkem.
| Běžný smutek a zármutek | Možné příznaky deprese |
|---|---|
| Přichází a odchází, často ho vyvolá konkrétní okamžik | Skleslá nálada po většinu dne, téměř každý den, po dobu dvou týdnů nebo déle |
| Některé věci vám stále dokážou přinést radost, byť jen krátce | Ztráta zájmu o věci, které vás dříve těšily, nebo ztráta potěšení z nich |
| Blízcí lidé vám stále dokážou poskytnout určitou útěchu | Stranění se lidí a obtíže se zapojením do léčby |
| Spánek je občas narušený, pak se upraví | Potíže se spánkem nebo výrazně delší spánek než obvykle |
| Smutek spojený s konkrétními ztrátami | Pocity bezcennosti, viny nebo beznaděje téměř každý den |
| Chuť k jídlu kolísá | Změny chuti k jídlu nebo tělesné hmotnosti |
| Stále si dokážete představit nějakou budoucnost | Myšlenky na sebevraždu, s plánem i bez něj |
Doporučený postup ESMO uvádí, že při screeningu deprese u lidí s rakovinou je zvlášť užitečné odlišovat tělesné příznaky, jako je nechutenství nebo únava, od emočních příznaků, například smutku [2]. Pokud tedy nedokážete určit, zda vás vyčerpává léčba, nebo něco dalšího, nechte si od svého ošetřujícího týmu pomoci to rozlišit.
Pokud se poznáváte v pravém sloupci, nejde o osobní selhání. Deprese je onemocnění a existují účinné způsoby léčby, především psychoterapie a léky [2].
Je také častá. Odhaduje se, že deprese postihuje přibližně každého čtvrtého člověka s rakovinou [2]. V multicentrické studii vedené výzkumníky z Německa uvedlo 52 % z 3 724 lidí s rakovinou vysokou míru psychické tísně [6].
Řekněte to svému onkologovi, zdravotní sestře, sociálnímu pracovníkovi nebo komukoli ze svého ošetřujícího týmu. Nemusíte mít ve všem jasno. Stačí to vyslovit.
Pokud přemýšlíte o sebevraždě nebo jste v bezprostředním nebezpečí, volejte 112. Je to bezplatné tísňové číslo, které funguje kdekoli v EU [7]. EU také vyhradila číslo 116 123 pro linky emoční podpory určené lidem, kteří jsou osamělí, procházejí psychickou krizí nebo přemýšlejí o sebevraždě [8]. Země nemají povinnost tuto službu poskytovat, takže pokud se na toto číslo v místě svého bydliště nedovoláte, vyhledejte krizovou linku ve své zemi [8].
Přijetí není cílová páska a neznamená vzdát se
Pokud jste dočetli až sem, možná přemýšlíte, kdy byste měli dospět k „přijetí“. Upřímná odpověď zní: není to místo, kam dorazíte a kde už zůstanete.
Přijetí neznamená mít ze své diagnózy radost ani nepociťovat strach či hněv. Výzkumníci, kteří ho zkoumají u lidí s rakovinou, ho popisují jako uvědomování si vlastních myšlenek a pocitů a ochotu je prožívat, aniž byste se je snažili měnit nebo ovládat [9]. V každodenním životě to může znamenat rozhodovat o léčbě, říkat o diagnóze druhým, plánovat týdny podle návštěv lékaře a přitom si stále dovolovat po něčem toužit a z něčeho se těšit.
Některé dny se přijetí zdá pevné. Nasnídáte se, jdete na vyšetření, zasmějete se něčemu, co řekne vaše dítě. Jiné dny se probudíte a hněv nebo strach jsou zpátky, jako by nikdy nezmizely. To není krok zpátky. Tak vypadá život s něčím tak zásadním.
Přijetí není ani rezignace [9]. Přehled 108 studií zahrnujících více než 17 000 lidí s rakovinou, vedený výzkumníky z King's College London, zjistil, že lidé s vyšší mírou přijetí zpravidla uváděli menší psychickou tíseň, i když tato souvislost byla slabá [9]. Přijetí bolest neodstraní. Může vám jen pomoci přestat kromě všeho ostatního vydávat energii i na boj s realitou.
Možná si také všimnete, že se vedle obtížnějších pocitů objevují okamžiky skutečné naděje, vděčnosti nebo jasnosti. Smích nad špatným vtipem během chemoterapie. Vděčnost za přítele, který přinesl polévku a nesnažil se najít ta správná slova. Zjištění, že se vaše priority změnily způsobem, který je vám opravdu vlastní. Tyto chvíle zármutek neruší. Existují vedle něj. Dovolte jim to.
A pokud už jste na své cestě dál, máte léčbu za sebou a strach stále neustupuje, náš článek Strach z návratu rakoviny a pocit viny přeživších: Emoce, před kterými vás nikdo nevaruje navazuje tam, kde tento končí.
Co prožívají vaši blízcí (a proč vás jejich reakce mohou překvapit)
Pokud jste člen rodiny nebo blízký přítel, tato část je pro vás. A pokud byla diagnóza stanovena vám, může vám pomoci pochopit některé reakce lidí kolem vás.
Vaši blízcí mohou po svém prožívat mnohé z toho samého: šok, strach, bezmoc, hněv, zármutek nad tím, co by mohli ztratit. Jejich prožívání má ale jiné tempo než to vaše a mohou mít pocit, že právě oni musí být ti silní, takže jejich pocity mohou vyplouvat na povrch nečekaným způsobem.
Možná si všimnete, že se partner okamžitě pustí do hledání informací a každý večer čte statistiky léčby, zatímco vy chcete jen hodinu sledovat televizi, aniž by zaznělo slovo "rakovina". Nebo rodič při každé návštěvě pláče, takže nakonec utěšujete vy jeho. Nebo se přítel odmlčí a přestane volat, protože mu připadá bezpečnější neříkat nic než říct něco špatně.
Tyto rozdílné reakce nejsou důkazem, že jsou vaše vztahy narušené. Jsou to dva lidé (nebo více), kteří vstřebávají tutéž hroznou zprávu různým tempem a různými způsoby.
Co říkat (a čemu se vyhnout), když je někomu blízkému stanovena diagnóza
| ✗ Místo… | ✓ Zkuste… |
|---|---|
| "Všechno má svůj důvod." | "To je hrozné. Jsem tu pro tebe." |
| "Mysli pozitivně!" | "Přede mnou nemusíš být silný člověk." |
| "Moje teta to měla a teď je v pořádku." | "Nevím, co říct, ale nikam neodcházím." |
| "Měl bys zkusit [alternativní prostředek]." | "Co ode mě teď potřebuješ?" |
| "Dej vědět, kdybys něco potřeboval." (neurčité) | "Ve čtvrtek přinesu večeři. Na co máš chuť?" (konkrétní) |
Pokud jste blízký člověk nemocného, to, co pomáhá, lze shrnout jednoduše: buďte nablízku, zůstávejte nablízku a odolejte nutkání všechno napravovat nebo ho rozveselovat. Buďte s ním i v tom těžkém. Je to náročnější, než se zdá, a znamená to víc než najít dokonalá slova. Vhodné věty pro osobní rozhovor, zprávu nebo přání najdete v našem průvodci Co říct člověku s rakovinou (a co neříkat).
Kdy a jak vyhledat odbornou pomoc
To, že tyto pocity prožíváte, neznamená, že situaci špatně zvládáte. Ani to neznamená, že se s nimi musíte ze všech sil potýkat sami.
Požádat o pomoc je součástí péče o sebe během léčby. Neléčená deprese může ztěžovat zotavování i každodenní fungování a úzkostné a depresivní poruchy souvisejí s horší kvalitou života a s většími obtížemi při dodržování léčby [2].
Tito odborníci se na tuto oblast specializují:
Psychoonkolog je odborník na duševní zdraví, který se zaměřuje na psychické dopady nádorového onemocnění.
Sociální pracovník v onkologii může pomoci s psychickými i praktickými problémy, například s prací, financemi nebo zajištěním podpory doma. Zeptejte se, zda ve vaší nemocnici takový pracovník působí.
Psychiatr je lékař, který může posoudit, zda by vám pomohly léky. Doporučený postup ESMO uvádí, že u mírných až středně závažných příznaků může stačit samotná psychoterapie, při závažné úzkosti či depresi mohou být účinnější léky a kombinace obou přístupů je účinnější než každý z nich samostatně [2].
Tyto odborníky nemusíte hledat sami. Požádejte svého onkologa nebo kohokoli z ošetřujícího týmu o doporučení. Pokud toto téma sami neotevřou, můžete říct: "Psychicky to těžko zvládám. Můžete mi zprostředkovat pomoc?" To k zahájení rozhovoru stačí.
Žádný pocit není špatný
Emoční fáze po stanovení diagnózy rakoviny nemají jasný konec a neodehrávají se v přesném pořadí. Některé dny budete cítit vyrovnanost. Jindy se zármutek nebo strach vrátí, jako by byly úplně nové. Těžký den nesmaže ty klidné.
Pokud jste se v některé části tohoto článku poznali, má to svou hodnotu. Znamená to, že věnujete pozornost tomu, co se ve vás děje, a už jen tím jste dál, než si možná myslíte.
Další krok je malý. Řekněte jednomu člověku, jak se opravdu cítíte. Ne tu upravenou, uhlazenou verzi "nějak to zvládám". Tu skutečnou. Nemusíte to zvládnout dokonale a nemusíte na to být sami.
Zdroje
[1] Avis, K. A., Stroebe, M., & Schut, H. (2021). Fáze truchlení zobrazované na internetu: Systematická analýza a kritické zhodnocení. Frontiers in Psychology, 12, článek 772696. https://doi.org/10.3389/fpsyg.2021.772696
[2] Grassi, L., Caruso, R., Riba, M. B., Lloyd-Williams, M., Kissane, D., Rodin, G., McFarland, D., Campos-Ródenas, R., Zachariae, R., Santini, D., & Ripamonti, C. I. (2023). Úzkost a deprese u dospělých onkologických pacientů: Doporučený postup ESMO pro klinickou praxi. ESMO Open, 8(2), článek 101155. https://doi.org/10.1016/j.esmoop.2023.101155
[3] Kessels, R. P. C. (2003). Jak si pacienti pamatují zdravotní informace. Journal of the Royal Society of Medicine, 96(5), 219-222. https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC539473/
[4] Vos, M. S., Putter, H., van Houwelingen, J. C., & de Haes, J. C. J. M. (2011). De voor- en nadelen van ontkenning bij longkanker [Výhody a nevýhody popírání u rakoviny plic]. Huisarts en wetenschap, 54(11), 602-606. https://doi.org/10.1007/s12445-011-0292-8
[5] Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny. (2025). Evropský kodex proti rakovině, 5. vydání: 14 způsobů, jak můžete pomoci předcházet rakovině. https://cancer-code-europe.iarc.who.int/wp-content/uploads/2025/10/European-Code-Against-Cancer-5th-edition.pdf
[6] Mehnert, A., Hartung, T. J., Friedrich, M., Vehling, S., Brähler, E., Härter, M., Keller, M., Schulz, H., Wegscheider, K., Weis, J., Koch, U., & Faller, H. (2018). Každý druhý onkologický pacient prožívá výraznou psychickou zátěž: Prevalence a ukazatele psychické zátěže. Psycho-Oncology, 27(1), 75-82. https://doi.org/10.1002/pon.4464
[7] Evropská komise. (23. června 2026). 112 - tísňové telefonní číslo EU. Formování digitální budoucnosti Evropy. Citováno 22. října 2026 z https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/policies/112
[8] Evropská komise. (2007). Rozhodnutí Komise ze dne 15. února 2007 o vyhrazení národního číslovacího rozsahu začínajícího číslem '116' pro harmonizovaná čísla harmonizovaných služeb se sociální hodnotou (2007/116/EC) [Ve znění rozhodnutí 2009/884/EC]. legislation.gov.uk. https://www.legislation.gov.uk/eudn/2007/116/data.html
[9] Fawson, S., Moon, Z., Novogrudsky, K., Moxham, F., Forster, K., Tribe, I., Moss-Morris, R., Johnson, C., & Hughes, L. D. (2024). Procesy terapie přijetí a odhodlání a jejich souvislost s psychickou zátěží u nádorových onemocnění: Systematický přehled a metaanalýza. Health Psychology Review, 18(3), 456-477. https://doi.org/10.1080/17437199.2023.2261518
Tento článek poskytuje pouze informační podporu a nenahrazuje odbornou lékařskou radu, diagnózu ani léčbu. Při lékařských rozhodnutích se vždy poraďte se svým lékařem.
Tento obsah vznikl v rámci projektu YARN, spolufinancovaného z programu EU4Health v letech 2025-2028 (grantová dohoda č. 101219053).
