Seznamte se s Ivou, 20letou ženou ze Skopje v Makedonii, která přežila. Její zkušenost je směsicí vzestupů, pádů a nezapomenutelných okamžiků. Ivin příběh je o síle, hledání svých lidí a přijímání dobrých věcí, které život nabízí.
Můžete se představit?
Dobrý den, jmenuji se Iva, je mi 20 let a žiji ve Skopje v Makedonii.
Jaká byla vaše diagnóza?
Byl mi diagnostikován chondrosarkom 2. stupně.
Můžete nám říct, jak a kdy jste se dozvěděl o své diagnóze?
První příznaky se objevily, když mi bylo 14 let. Začala jsem mít neustálou bolest v levém rameni, ale několik měsíců jsem ji ignorovala. Cvičil jsem karate a taekwondo, takže jsem si myslel, že bolest je způsobena špatným úderem nebo přetížením ruky. Pak jsem si o letních prázdninách všiml bulky přesně v místě, kde byla bolest nejhorší, a jakmile jsem se vrátil domů, rodiče mě objednali k lékaři. Trvalo nám několik různých lékařů a spoustu schůzek, než se diagnóza potvrdila.
Co vás vedlo k tomu, abyste se stal součástí sítě EU-CAYAS-NET, a co pro vás znamená?
Když jsem se dozvěděl o EU-CAYAS-NET, nemohl jsem uvěřit, že taková organizace existuje. Byla jsem nadšená, že se setkám s lidmi, kteří mají podobné zkušenosti, že se budu moci s někým spojit, ale hlavně že se dozvím něco o následné péči a přechodu do "normálního" života.
Jak rakovina změnila váš pohled na život?
Můj život se díky rakovině změnil v mnoha ohledech, v některých dobrých a v některých špatných. Díky ní jsem si uvědomil, jak moc lidem na mně záleží, jak důležité je zdraví a proč by ho člověk neměl brát jako samozřejmost. Ale také mě přiměla být v určitých situacích týkajících se mého zdraví opatrnější, dokonce i vystrašenější. Vzpomínám si, jak jsem pár měsíců po své poslední operaci šla s maminkou do zábavního parku a dívala se na horskou dráhu. Máma se mě zeptala, jestli se bojím na ni nastoupit, a já se jen zasmála a řekla: "Přežila jsem rakovinu, tohle na mě nic nemá." A tak jsem si řekla, že se bojím.
Co vám pomohlo během léčby?
Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla svou diagnózu, mi všichni kolem mě projevovali tolik lásky a podpory, za což jsem jim navždy vděčná. Moje rodina mě nikdy neopustila. Přišli na každou schůzku, sháněli vše, co jsme potřebovali na mou poslední operaci v Rakousku, a obětovali své kariéry, aby se mnou mohli zůstat několik měsíců. Moji přátelé dělali vše, co mohli, aby mi udělali radost. Moje nejlepší kamarádka a sestra si se mnou dokonce ostříhaly vlasy, když lékaři řekli, že mi po léčbě vypadají.
Jak se změnil váš život po stanovení diagnózy?
Stále se potýkám s akutní bolestí a moje síla už není taková jako dřív, ale jsem za tuto zkušenost vděčná. Všechno, čím jsem si prošla, mě formovalo v člověka, kterým jsem dnes. Díky tomu jsem si zamilovala medicínu a doufám, že jednou budu moci diagnostikovat a pomáhat ostatním, jako jsem já. Rád také věřím, že to ze mě udělalo upřímného a ohleduplného člověka, který se v životě zaměřuje na správnou cestu.
Kdybyste se mohl vrátit do dne, kdy vám byla stanovena diagnóza, co byste si tehdy řekl?
Řekla bych malé Ivě, aby se nebála, a také aby přestala žertovat o diagnóze, protože lidé o ni mají opravdový strach. Ale vážně, myslím, že všechny ty informace jsou pro dítě, jehož jedinou starostí by měl být nástup na střední školu, příliš. Měla by se snažit soustředit na ty dobré věci a úžasné nové lidi, které potká.
Co byste si přál, aby více lidí chápalo, že jste mladý člověk, který přežil rakovinu?
Lidé by si měli uvědomit, že mladí lidé, kteří přežili rakovinu, jsou stále jen mladí lidé, kteří se snaží žít svůj život jako všichni ostatní. Někteří z nás neradi mluví o svých zkušenostech, protože lidé nás pak vnímají jinak, jako křehké.
Jak nejraději trávíte volný čas?
Kromě toho, že chodím ven s přáteli a dělám rodičům starosti, jestli přijdu včas, ráda čtu a chodím na výlety. Snažím se být aktivnější ve společnosti a nedávno jsem začala pracovat jako dobrovolnice.
Kdybyste se mohli okamžitě naučit něco nového, v čem byste chtěli absolvovat rychlokurz?
Rád bych se naučil hrát na nějaký nástroj. Kamarádka se mě snažila naučit hrát na kytaru, ale po 20 minutách jsem se naučila jen to, jak ji naštvat.
Máte nějaké životní motto? Jaký citát nebo výrok vás nejvíce inspiruje?
V mém jazyce existuje rčení, které se překládá jako "Medvěda by to vyděsilo, ale mě ne". Změnil jsem ho na "Medvěda by to vyděsilo, ale mě dvakrát tolik". Zpočátku to byla legrační věta, ale teď mi připomíná, že strach je normální a že bych ho měla překonat.
Co je na vašem seznamu? Je něco, o čem sníte, že uděláte nebo čeho dosáhnete?
Letos jsem začala cestovat a doufám, že budu pokračovat v poznávání různých míst, nových lidí a jiných kultur. Plánuji se také podívat na závod Formule 1, což je už dlouho velký bod na mém seznamu.
Na jakém osobním cíli pracujete dál?
Mým dalším cílem je dokončit studium. Začínám poslední ročník bakalářského studia bioinženýrství a doufám, že ho dokončím včas.
Jak se vyrovnáváte s těžkými situacemi?
Snažím se myslet na dobré věci v životě, na šťastné vzpomínky a na opravdové lidi. Po krátkém zhroucení se soustředím na hledání řešení, jak situaci zlepšit. Napíšu si plán a snažím se odškrtnout všechna políčka.
Jakou aplikaci používáte v telefonu nejčastěji?
Stejně jako všichni ostatní nemůžu přestat projíždět Instagram, ale v poslední době jsem posedlá aplikací Zdraví a počítadlem kroků a snažím se být den ode dne aktivnější.
Jakou knihu, film nebo píseň byste doporučil všem?
Když jsem se dozvěděla svou diagnózu, začala jsem sledovat a číst všechny nemocniční romcomy, abych se trochu uklidnila, a kniha Pět stop od sebe mě vždycky rozesmála.
